Má symbolická smrt a znovuzrození ve Vysokých Tatrách

Článek si můžete poslechnout i ve formě audio:

Poslechněte si zde

PRVNÍ ČÁST SYMBOLICKÉ SMRTI MÉHO STARÉHO JÁ V TATRÁCH

Má duše po mnoho životů nesla břímě bolesti, viny a zodpovědnosti za druhé. Součástí toho byla také autocenzura a tíha mnoho potlačeného a nevyřčeného. V posledních životech jí však bylo dáno ochutnat i pocit svobody pod energií Blíženců a docela dost dobře chápu, že se té svobody nechtěla vzdát poté, jakou tíhu a jak dlouho ji nosila. 

Tato blíženecká energie mě na nevědomé úrovni první půlku mého současného života ještě ovlivňovala a většinou se to projevovalo tak, že mě iritovaly právě stínové stránky této energie u různých lidí, které jsem potkávala a se kterými jsem nějak interagovala. Nejvíce mi vadila povrchnost, přelétavost, neschopnost jít do hloubky, ochota jít proti vlastním hodnotám pro sobecké výhody…

Jako tzv. trojitý Rak (Slunce v Raku, Venuše v Raku, Ascendent – Rak/Lev) jsem se přirozeně pohybovala od malička ve velkých emocionálních hloubkách, ale na určité úrovni mě to stále ovlivňovalo, bylo to mou součástí a projevovalo se to zejména vnitřním konfliktem – být součástí celku, pomáhat, potřebou jít do hloubky, sloužit pro vyšší dobro, pečovat versus být svobodná, cestovat, jet si svoje, přizpůsobovat se povrchně názorům druhých kvůli pocitu přijetí a bezpečí, naplnění vlastních potřeb a přání, potřeba samoty a prostoru…

V první půlce mého života jsem nadále opakovaně zažívala pocity velkého břemena a zatížení, nesla jsem zodpovědnost za druhé, a zároveň se podvědomě vyhýbala všem druhům hlubokých závazků a udržovala si vlastní prostor a svobodu. Z podvědomého strachu, že se tak to břemeno ještě zvětší a já už ho neunesu. Nemohla jsem dlouho najít ten střed mezi hloubkou a svobodným pohybem, mezi tím být tu pro druhé, ale i pro sebe.

Toto téma se mi otevřelo jako první v Tatrách hned druhý den, když se mi před očima odehrával celý můj život a zkušenosti, kdy jsem si uvnitř sebe pojmenovávala, že nepotřebuji hrát žádné hry a jít proti sobě, abych z toho měla povrchní užitek, protože pokud to není opravdové, pak to nemá žádnou hodnotu a žádný smysl… Kdybych však měla pojmenovávat všechno, co ke mně chodilo, asi by to vydalo na román (který někdy možná napíšu :-)).

Přejdu tedy k tomu klíčovému poznání, které si myslím, že může rezonovat s mnoha vysoce citlivými… ve své hlavě jsem slyšela:

„Můžeš sloužit pro vyšší dobro, a zároveň být svobodná, jestliže si u toho dovolíš být autentická. Musíš jen odložit břemeno toho, co není tvé a nechat to zemřít, protože právě to způsobuje pocit tíhy.

Teď už to není jen o tobě a o tvých osobních přáních a touhách. To, co konáš, musí být v souladu a harmonii s ostatními, s tvojí rodinou, komunitou, se světem, ale v prvé řadě také s tebou samotnou.

A pokud se tím budeš řídit, pak věř, že ti to přinese i hluboké naplnění, to které si kdysi hledala v povrchní svobodě a nezávislosti, protože ta skutečná nejhlubší svoboda vychází z toho, že si dovolíš být naprosto pravdivá, divoká a autentická – to jsou nejhlubší touhy tvé duše.

Přinese ti to takové naplnění, jaké bys nikdy nezažila, kdybys následovala jen osobní touhy a přání svého ega.“

A to byla první hluboká věc, která se uvnitř integrovala a já se plně uvolnila do Bytí tady a teď. Bylo to den před mými narozeninami, a ten den jsme se jeli podívat na Štrbské pleso.

Symbolicky po příjezdu byla obrovská mlha, nešlo nic vidět, ani samotné jezero, natož Tatry. Mně to ale vůbec nevadilo, i tak jsem se tam cítila dobře a naopak jsem díky tomu mohla snadněji proniknout pod povrch a naladit se na samotnou energii místa. Postupně mlha ustupovala, až bylo vidět zcela jasně vše. Ale už to nebylo jen o povrchním vizuálním požitku… 

DRUHÁ ČÁST MÉ SYMBOLICKÉ SMRTI A ZNOVUZROZENÍ VE VYSOKÝCH TATRÁCH

Proběhlo v Kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie ve Starém Smokovci, který byl vystavěn ve vysokohorském alpském novogotickém slohu (tento kostel dal postavit Juraj Császka – spišský biskup r. 1888).

A tam se v mém srdci spojilo to, co bylo po tisíciletí ve světě odděleno. Tuto část jsem sdílela ve videu, jelikož to potřebovalo nejen slovo, ale i hlas. 🙂 Video má cca 9 minut. V závěru se také vyjadřuji k tomu, jak vnímám často proklamovaný druhý příchod Ježíše Krista...

TŘETÍ ZAVRŠUJÍCÍ ČÁST MÉ SYMBOLICKÉ SMRTI A ZNOVUZROZENÍ VE VYSOKÝCH TATRÁCH

Poslední den před odjezdem jsme se rozhodli, že místo Lomnického sedla, kde nás to letos prostě nepouštělo (samozřejmě ne náhodou), si dáme ještě jednou Štrbské pleso a podíváme se na Rozhlednu snů, kterou jsme poprvé už nestihli a hlavně byla pak zase mlha, takže nešlo vůbec nic vidět.

Když jsme tam došli, partner mi navrhnul, ať tam jdu sama, že se mu tam s kočárkem už nechce. 🙂 Tak jsem šla. Vždy, když jsem někam takto šla sama, mělo to svůj důvod…

Rozhledna snů je postavena tak, že stoupáte dokola PO SPIRÁLE… A když jsem tak šla, začala jsem si uvědomovat, že si symbolicky vyšlapávám celou svou vlastní cestu – Tao vysoké citlivosti… Krok za krokem, kolo za kolem, cyklus za cyklem…

A když jsem došla na vrchol, čekalo mě tam SRDCE – symbol bezpodmínečné lásky… a svobody. Byl to úžasný pocit, velká vděčnost a dojetí. Mohla jsem si uvědomit, co vše mám za sebou, a že každý krok na té cestě měl smysl, ať byl sebetěžší… 

Teď, když to píšu a přenesu se na to místo, zase se mi vhání slzy do očí z dojetí. 🙂

A cesta dolů… To poznání, ke kterému jsem po mnoho životů spěla, teď mohu předávat skrze projekt Tao vysoké citlivosti a pomalu, krok za krokem, kolo za kolem, cyklus za cyklem ho tvořit, ukotvovat a vnášet do hmoty. Vše má svůj čas a vývoj. Cítila jsem, že je to jakési požehnání, stvrzení a projekt dostává zelenou…

Po cestě dolů jsem potkala dvě rodiny s malými chlapci, kolem 10 let plus mínus, které šly nahoru, a oba ti chlapci měli panickou hrůzu, báli se té výšky a zoufale plakali, že tam nechtějí. Rodina ani samotné matky nedbaje jejich pocitů a stavu. Říkali něco, aby se pochlapili, že to nic není, a že tam jsou přece s nimi.

Bylo mi těch chlapců nesmírně líto, vyhrkly mi slzy do očí, když jsem viděla tu jejich zoufalost a strach… a uvědomila jsem si, že když prostě někdo není připraven, tak to pro něho může být destruktivní a traumatické a ve vývoji ho naopak dost zabrzdit.

Nezáleží na tom, že je přítomen rodič, průvodce, nebo kdokoliv. Projev bezpodmínečné lásky je také v tom, že respektujeme individuální čas a tempo každého jednotlivce a netlačíme ho do něčeho, k čemu evidentně ještě nedozrál… 

A to bylo završení mého zasvěcení v Tatrách.

Další den ráno, když jsme odjížděli, ve vteřině, kdy jsme zabouchli dveře od auta a vyjeli, se spustil obrovský očistný déšť a pršelo skoro celou cestu… 🙂

S láskou a respektem k vaší jedinečné cestě

Lucie Tearé